Samá bolesť. Chybné výklady Franza Kafku

Na začátku června 1924 umírá Franz Kafka. Je mu čtyřicet let a jedenáct měsíců. Navzdory pokračující nemoci si jeho tvář udržuje mladistvý výraz, jak ho zaznamenala poslední fotografie z podzimu 1923: stále ty husté tmavé vlasy, hluboké temné oči (podle pasu „tmavě modrošedé“), úzké rty, a hlavně ta štíhlá, jaksi orientálně vykrojená silueta tváře. Dalších sto let se bude jeho odkaz vytvářet pod dojmem této ikonické tváře krásného proroka a mystika, který měl prý předpovědět, kam člověk kráčí, do jakých temnot směřuje lidská společnost.

Kafka měl tehdy ve tváři nejspíš důvod k jiným obavám. Naděje z doby, kdy se v Berlíně vyfotografoval, naděje, že se vyléčí, nebo nemoc aspoň povolí a on začne nový život, se vytrácela s každým týdnem, každým dnem. Tuberkulóza plic, s níž žil už dlouhá léta (díky jeho deníku se ví, že 13. srpna 1917 ho postihl první noční záchvat s chrlením krve), se na konci roku radikálně zhoršila. Od Vánoc měl silné horečky a na začátku jara 1924 se nemoc rozšířila do hrtanu. V té době vznikají jeho poslední texty, „zvířecí“ vyprávění Doupě a Zpěvačka Josefína aneb Myší národ, tajemná díla jakési soukromé mystiky, jíž pro něj bylo psaní. A psaní pro něj bylo víc než umělecká tvorba, bylo formou životní potřeby, terapie a záchrany. Jakmile tu vzdá, končí i naděje. A Kafka ji už ztrácel.