Samá bolesť. Chybné výklady Franza Kafku

Pred sto rokmi zomrel pražský, židovský a nemecký spisovteľ Franz Kafka. Pri tejto príležitosti prinášame literárnu esej Jiřího Peňása.

Na začátku června 1924 umírá Franz Kafka. Je mu čtyřicet let a jedenáct měsíců. Navzdory pokračující nemoci si jeho tvář udržuje mladistvý výraz, jak ho zaznamenala poslední fotografie z podzimu 1923: stále ty husté tmavé vlasy, hluboké temné oči (podle pasu „tmavě modrošedé“), úzké rty, a hlavně ta štíhlá, jaksi orientálně vykrojená silueta tváře. Dalších sto let se bude jeho odkaz vytvářet pod dojmem této ikonické tváře krásného proroka a mystika, který měl prý předpovědět, kam člověk kráčí, do jakých temnot směřuje lidská společnost.

Kafka měl tehdy ve tváři nejspíš důvod k jiným obavám. Naděje z doby, kdy se v Berlíně vyfotografoval, naděje, že se vyléčí, nebo nemoc aspoň povolí a on začne nový život, se vytrácela s každým týdnem, každým dnem. Tuberkulóza plic, s níž žil už dlouhá léta (díky jeho deníku se ví, že 13. srpna 1917 ho postihl první noční záchvat s chrlením krve), se na konci roku radikálně zhoršila. Od Vánoc měl silné horečky a na začátku jara 1924 se nemoc rozšířila do hrtanu. V té době vznikají jeho poslední texty, „zvířecí“ vyprávění Doupě a Zpěvačka Josefína aneb Myší národ, tajemná díla jakési soukromé mystiky, jíž pro něj bylo psaní. A psaní pro něj bylo víc než umělecká tvorba, bylo formou životní potřeby, terapie a záchrany. Jakmile tu vzdá, končí i naděje. A Kafka ji už ztrácel.

V březnu 1924 se vrací naposled na pár dní do Prahy, odkud chtěl odejít, a jarní měsíce už prožije jen v dolnorakouských sanatoriích, nejdřív ve velkém zařízení Wienerwald a pak v malé vesnici u Vídně, jmenuje se Kierling, jež díky němu vešla do literárních dějin: byla tam malá soukromá nemocnice pro pacienty, s nimiž toho už nešlo moc dělat, výhoda byla, že tam s ním mohli být nejbližší lidé. Už i sebemenší pohyb, zakašlání a polykání mu způsobovalo řezavou bolest, v posledních týdnech ji vždy jen na pár hodin utišily injekce aplikované přímo do krku, do horního nervu hrtanu. Muselo to být krajně bolestivé, ba strašné, žádné tiché umírání smířeného člověka. Kafka nemohl jíst a trpěl palčivou žízní, snil o hltech vína, den před smrtí v posledním dopise rodičům, v tzv. dopise „na usmířenou“, psal o tom, jak by si rád vypil s tatínkem sklenici piva, jak to dělali, když pan Hermann Kafka bral malého syna na veřejnou plovárnu.

Dopis, jímž rodiče odrazuje od cesty do sanatoria v Kierlingu u Vídně, už nebyl schopen dopsat. Poslední část nadiktoval Doře, své poslední lásce, té obětavé Doře Diamantové, s níž se seznámil v červenci 1923 v lázních Müritz u Baltského moře a s níž pak několik měsíců žil v Berlíně, kam se možná chystal odstěhovat a konečně se snad vysmeknout Praze, té „matičce s drápky“, abychom tu otřepanou kafkovskou metaforu pro jeho rodné město použili…

My žijeme v Praze

Od roku 1966 visí na domu přitisknutém ke staroměstskému kostelu svatého Mikuláše pamětní deska se štíhlou černou hlavou a nápisem, že se tu roku 1883 narodil spisovatel Franz Kafka. Je to trochu mystifikace. Bývalá barokní prelatura Strahovského kláštera, proměněná za Josefa II. na činžovní dům, v němž si před několika měsíci najali pokoje novomanželé Kafkovi (svatbu měli roku 1882), byl stržen v roce 1897 a nový dům, na němž je ona deska připevněna, postaven pak v roce 1902.

Není to tedy „ten dům“, ale je to ono místo. Tak je to u Kafky s lecčíms. Asanace, ta obrovská stavební likvidační akce, v průběhu patnácti let zcela změnila ráz Starého Města. Až na několik historických staveb (především synagog) a části hřbitova zmizela celá židovská čtvrť, kde však už moc Židů nežilo – po zrušení ghetta v roce 1848 se většinou přestěhovali na lepší adresy a do jejich domů se nastěhovala chudina a kriminální spodina. Výrazně se proměnila i podoba Staroměstského náměstí, do té doby uzavřeného rynku – německy Altstädter Ring.

Kafkovo dětství a mládí se celé odehrává na dohled obrovského staveniště, zasahujícího až do míst, kde jeho rodiče v rychlém tempu střídali jedno bydliště za druhým, ale nikdy se nevzdálili z okruhu základního staroměstského rajonu. Nikdy však také nežili v „ghettu“, vždy v prostředí jazykově smíšeném, přičemž patřili do německo-židovské střední vrstvy, avšak dvojjazyčnost u nich byla samozřejmostí: otec Kafka, u něhož ani židovství nebylo nijak hluboce prožívané, přešel na němčinu až v Praze a Franz uměl česky od dětství – učil se česky ve škole a rodiče mu ještě najímali českého chlapce ke konverzaci, pak ovládal češtinu dokonale: od Mileny Jesenské (tedy Pollakové) dostával dopisy v češtině… Úvaha, že by třeba, pokud by mohl žít déle a zůstal po roce 1918 v novém státě, psal třeba i česky, není úplně nesmyslná. I když je mnohem pravděpodobnější, že by v dvacátých letech Prahu opustil a odstěhoval se do Berlína nebo Mnichova, o němž už před válkou snil. Jak by to bylo po roce 1933, můžeme fantazírovat. Snad by Franz byl v té době v Hollywoodu a psal tam scénáře? Nebo by budoval Palestinu a třeba by se dožil vzniku Státu Izrael jako přítel Max Brod, který zemřel v prosinci 1968 a ještě se stačil podívat do Prahy? Ale třeba by dopadl jako jeho sestry, všechny zavražděné v letech 1942 až 1943… Rodiče byli naštěstí v té době už po smrti. V každém případě svět, v němž vyrostl a který znal, zanikl zcela kompletně. Zbyly po něm jen stíny v textech, jaké psal on, stín mezi stíny.

Kafka ale nebyl nějakým prorokem zániku, čtenář jeho textů se musí namáhat, snaží-li se dokázat, že v něm je zabudován předobraz vývoje státu v diktatury 20. století. To se přitom omílá pořád dokola, nejčastěji od lidí, kteří ho podle všeho moc nečetli. Jeho texty jsou založeny především na jeho osobní a zcela soukromé zkušenosti: román Proces daleko spíš než nějaké odosobněné mechanismy odráží trapný fakt, že Kafka musel v červenci 1914 před rodinným tribunálem v Berlíně obhajovat zrušení zasnoubení s Felicí Bauerovou. To byl ten „druhý proces“, z něhož nemohl vyváznout bez trestu, aniž byl obviněn. Nejnebezpečnějším místem u Kafky není nějaký prostor státní mašinerie, nýbrž rodina a potenciální manželství. Největší ohrožení přichází z ložnice, nejzranitelnější je člověk, když leží nebo sedí v posteli. V ní se může proměnit v obří hmyz, nebo si pro něj přijdou dva neznámí muži. Ale ti muži přicházející zatknout Josefa K. nereprezentují stát. Jak by také mohli, když stát je v Kafkově době zosobněn v podstatě vlídným a otcovským císařem Františkem Josefem a potom ještě vlídnějším Masarykem! Z nich Kafka strach rozhodně neměl. Se státem Kafka žádný konflikt nezažil. Jeho „zápas“ byl veden jiným směrem a velmi jemnými a nenásilnými prostředky. Kafka je úplným opakem bojovného a angažovaného spisovatele, kdo něco takového tvrdí, vůbec mu neporozuměl. Ostatně ani v první Kafkově rozsáhlejší próze, tedy v povídce Popis jednoho zápasu, jež složitě a v několika verzích vzniká v letech 1904 až 1905, není o žádném zápase ani vidu, ani slechu. Ale jmenuje se geniálně – a zmatečně. Ale tak to u Kafky chodí.