Zahynieme na našu najväčšiu cnosť? Esej o dezinformáciách

Po komunikační a informační revoluci pohltily veřejný prostor digitální mělčiny. Formuje se v nich „vůle lidu“ jako ve veřejných prostorech v předdigitálním věku? V pohledu privilegovaných vrstev liberálních demokracií ne, nejsou to prostory, kde by „neviditelná ruka svobodné komunikace“ umožňovala agregaci názorů, a měnila tak démos v logos – politické většiny v nositele kolektivní racionality.

Naopak, vidí v nich prostory ovládané principem hororu: To, co jsme spláchli do kanálů, co jsme překonali jako iracionální minulost, se vrací: společnost zaplavují splašky minulosti – rasová nenávist („S tolika uprchlíky by nějaký holocaust pomohl“ – řekl prý německý politik), teorie spiknutí, předsudky proti vědě (vakcinace zabíjí) či (Západ by měl) „zbrojit, zbrojit a ještě jednou zbrojit!“.