V cirkvi treba prestať diskutovať. Inak sa zmení na masu diskusných skupín. Starý text o aktuálnom probléme

Začnime citátom: "Ak sa má zastaviť súčasná sebadeštrukcia cirkvi, prvé, čo je potrebné urobiť, je prestať diskutovať. Vo vzniknutom tichu budeme opäť schopní začuť tichý, tlmený Boží hlas v omši svätej a vo svete hlas cirkvi hlásajúci večné pravdy."

České vydavateľstvo Hesperion vydalo na konci minulého kalendárneho roka knihu s názvom Zbytečný kněz z pera Bryana Houghtona. Kniha je autobiografiou anglického kňaza a konvertitu z anglikanizmu na katolícku vieru, ktorý sa obrátil vďaka katolíckej liturgii.

Citáty aj samotný úryvok budú výnimočne v češtine, keďže vydavateľstvo Hesperion knihu vydalo v českom preklade. Aby sme sa naladili, tu je ukážka:

"Dřív jsem chodil na naše protestanstké bohoslužby a jsou moc krásne – celé o Ježíši."

"Jasně, celé o Ježíši – to musí být krásne. Ale není to mše. Víš, mše JE Ježíš."

Tak opisuje svoj rozhovor a vlastne aj začiatok svojej konverzie ani nie desaťročný Houghton so svojím spolužiakom z katolíckej školy vo Francúzsku.

V knihe ďalej čítame o tom, ako sa autor obrátil a neskôr stal kňazom, a paradoxne, počas Druhého Vatikánskeho koncilu a po ňom zažil to, že liturgia, vďaka ktorej sa obrátil sa stala nežiadúcou. To ho zasiahlo natoľko, že odišiel z pastorácie a z dedičstva po svojej matke si kúpil dom a kaplnku na juhu Francúzska, kde mu miestny biskup povolil slúžiť predkoncilovú omšu. No nikdy ho nepožiadal o návrat do pastorácie, aj keď jeho diecéza zažívala krízu kňazských povolaní a jedna dedina za druhou prichádzali o správcu tamojšej farnosti.

Houghton prežil nesmierne zaujímavý život. Spomeňme len to, že spolu s Christianom Diorom cestoval po Sovietskom zväze, jeho domček v Taliansku sa stal útočiskom posledného ministra zahraničných vecí nezávislej Ukrajiny (z čias prvej svetovej vojny). Alebo to, že sa osobne poznal s arcibiskupom Marcelom Lefebvrom, s ktorým sa rozišiel po tom, čo bez zvolenia Vatikánu vysvätil štyroch biskupov. Houghton patril – ako absolvent Oxfordu – do širšieho okruhu britskej katolíckej inteligencie svojej doby, pričom viacerí jeho spolužiaci sa neskôr stali biskupmi.

Aj napriek tomu je však kniha hodnotná nielen pre životný príbeh, ale aj vďaka štyrom dôležitým esejam, či skôr prednáškam, ktoré ju dopĺňajú. My dnes vďaka vydavateľstvu Hesperion uverejňujeme jednu z nich s názvom Cirkev diskutujúca z roku 1975, ktorá sa aj napriek tomu, že kriticky pojednáva o Druhom vatikánskom koncile a predkoncilovej liturgii, prekvapujúco zrozumiteľne prihovára katolíckemu čitateľovi v dnešných časoch. Nie pre liturgické otázky, ale pre tému cirkevných diskusií, prebiehajúcich synod, ktoré vyvolávajú stále viac otázok, nádej u jedných sa mieša s obavami z chaosu u druhých, a niekde za tým sa začína vinúť otázka, kam celý tento proces smeruje a ako ho zachrániť pre dobro cirkvi. Text publikujeme s nádejou, že čitateľov zaujme podobnosť medzi tým, čo sa odohrávalo pred približne päťdesiatimi rokmi a čo sa odohráva dnes. Veríme, že je zaujímavé pozrieť sa na to očami kňaza, konvertitu, intelektuála a vlastne aj disidenta v jednej osobe. Text možno pokojne čítať ako príspevok do diskusie o synodalite.

Prednášku uverejňujeme s láskavým dovolením vydavateľstva Hesperion.

* * *

Bryan Hougton

Církev diskutující

(ukážka z knihy Zbytečný kněz, Vyšší Brod: Hesperion 2023)

Zdá se mi, že v revoluci, kterou církev dosud trpí, je jedna poměrně zajímavá věc, které se přitom dostalo pramalé pozornosti. Jak je možné, že se zavedou změny ovlivňující každou stránku katolického života, aniž by to vyvolalo slyšitelné reptání obrovských zástupů kněžstva, biskupů stejně tak jako kněží? Tento jev je mnohem podivnější než jakákoli politická revoluce nebo, když jsme u toho, než reformace, protože jde do značné míry o stejné lidi. Tentýž biskup dnes zakazuje to, co včera nařizoval. Kněz, jehož sortiment kázání se omezoval na zpověď a kontakt s dobrými či špatnými lidmi, nyní vede kající pobožnosti s generální absolucí a od Humanae vitae odvrací zraky. A co ohromuje nejvíc, mše svatá, za niž by byl býval každý z nich ochoten zemřít na hranici, v jediné podobě, kterou oni a jejich ovečky znali, byla bez uzardění či úšklebku opuštěna. Nadto nejenže byla každá z těchto změn přijata bez jakéhokoli odporu, ale až donedávna dokonce se slušným aplausem.

V tom je ten problém. Máme věřit, že všichni biskupové a převážná většina kněží jsou tak bezzásadoví, jako jsou jejich činy nekonzistentní? Takový předpoklad je evidentně absurdní. Co bylo tedy tím mechanismem, který jim umožnil totálně obrátit kabát, a přitom si zachovat sebeúctu? Jakým postupem spolykali plné mísy vlastních řečí, aniž by na nich byla patrná jakákoli známka nevolnosti?

Byl to Rousseau, významný habitué zednářských lóží a Sociétés de pensée, kdo ve své Společenské smlouvě poprvé upozornil na skutečnost, že v žádné diskusní skupině, intelektuálním sdružení, filosofickém, politickém nebo náboženském klubu není volunté générale neboli „kolektivní vůle“ totéž co volunté de tous neboli souhrn „individuálních vůlí“; tyto dvě věci naopak mohou být v přímém protikladu. Jak zdůraznil Augustin Cochin ve svém mistrovském dílku Les Sociétés de pensée et la Révolution française, důvod není obtížné stanovit: diskusní skupina se nevyhnutelně zaplete do obecných myšlenek, takže předmětem její „kolektivní vůle“ budou abstraktní tvrzení, zatímco „individuální vůle“ vždy operuje s danými skutečnostmi. Proto se stává, že stejný člověk hlasuje pro „stejný podíl na majetku pro všechny“, ale odmítne dát kůrku chleba žebrákovi. Je pro abstraktní myšlenku rovnosti, ale proti konkrétní dobročinnosti. Je ochoten měnit struktury, ale ne praktikovat ctnosti. Toto mimochodem platí do té míry, že u lidí, kteří neustále hovoří o „změnách struktur“, lze předpokládat, že jsou členy diskusních skupin. „Kolektivní vůle“, která se zabývá obecnými myšlenkami, má automaticky sklon rozhodovat, co by měli činit jiní lidé, „individuální vůle“ řeší, co má dělat dotyčný člověk.

Existují samozřejmě určité předpoklady pro to, aby kolektivní vůle mohla vyrašit a dosáhnout dokonalosti. Je to skleníková rostlina, která potřebuje trvalý přívod teplého vzduchu. Všichni členové skupiny musejí být považováni za sobě rovné; při příchodu na schůzi je třeba odložit jakoukoli autoritu, ať vychází z postavení, inteligence nebo zkušeností. Specialisté v dané oblasti musejí být vyloučeni nebo umlčeni. Nejenže by do setkání vnášeli předpojatosti, ale pravděpodobně by diskuse kvůli nim zabředla do technických detailů reality. Program má vyplynout ze skupiny jako takové – nejde o to posuzovat myšlenky druhých, ale produkovat vlastní. Diskuse musí mít otevřený konec a nic se nesmí zpochybňovat. Tak jako jsou si rovni všichni členové, jsou si rovny i všechny názory. Jediné, co má být vyloučeno, jsou autoritativní a dogmatické výroky, jelikož ty nejsou otevřené, nýbrž výlučné. Skupině pomůže, jsou-li někteří její členové nadáni instantní moudrostí a malými znalostmi. Hodí se pár modernistů, kteří zajistí příslušné kecy. Překvapí nás, jak rychle za takových podmínek několik naprosto slušných lidí dokáže „obnovit tvář země“ – mnohem efektivněji než Duch svatý.

Po tomto vysvětlení je celá věc naprosto zřejmá a každý s minimem znalostí diskusních skupin může tuto skutečnost potvrdit z vlastní zkušenosti.

K patrně největší tragédii v dějinách církve došlo, když se otcové druhého vatikánského koncilu rozhodli, že budou raději pastorační diskusní skupinou než dogmatickým koncilem. Ve věcech nauky měli božskou autoritu i lidské kompetence. Jako pastorační diskusní skupina už autoritu neměli žádnou a kompetencí méně než vesnický debatní spolek. Dokumenty, které vyprodukovali, jsou pomníky „kolektivní vůle“: číst je může každý, pokud má dostatečný přísun povzbuzujících prostředků zahánějících spánek.

Ať si o druhém vatikánském koncilu myslíme cokoli, měl jeden nepopiratelný efekt: celou církev, neposkvrněnou Nevěstu, Archu spásy, změnil v obrovskou rozlézající se masu diskusních skupin. Máme tu biskupskou synodu, národní a regionální biskupské konference, kněžské rady, komise pro to, komise pro ono, diecézní setkání, školení, vzdělávací akce. Dokonce i děkanátní schůze, rekolekce, duchovní obnovy a v některých případech i sama mše se proměnila v diskusní skupiny. Ušetřeni nebyli ani nebozí laici, kteří byli vtaženi do komisí a rad všech úrovní. Nikdo samozřejmě nic nedělá, protože to by vyžadovalo úkon individuální vůle, ale o všem se diskutuje – abstraktně, nezodpovědně, otevřeně. Všechno se zpochybňuje, až po samotné základy víry. V reálném světě lze diskutovat o máločem, tolik nás omezují okolnosti, Boží prozřetelnost. Ne tak v diskusní skupině: v abstraktním světě vlastní mysli, vlastních nezodpovědných názorů je člověk konečně svobodný. „Kolektivní vůle“ raší, rozkvétá a přináší plody.

Na paměti bychom měli mít ještě další věc. Slovo „pastorační“ má ve světě diskusních skupin a v reálném světě velmi různý význam. Za starých časů kněží v pastoraci obvykle za svou práci považovali dosvědčování dogmat církve z moci její božské autority. V diskusní skupině však není dovoleno ani dogma, ani autorita, a proto slovo „pastorační“ vyžaduje přesně opačný význam: znamená „nedogmatický“ a „neautoritativní“. Když se druhý vatikánský koncil prohlásil za „pastorační“ a nikoli dogmatický, neplynulo z toho, že dogmata mají být pokládána za daná a koncil chce navrhnout lepší prostředky, jak je předávat věřícím i nevěřícím. Znamenalo to, že nesmí být dovoleno, aby dogmata vůbec ovlivňovala diskusi a vedla k její předpojatosti. „Pastorační“ je ve skutečnosti eufemismus pro „existenciální“. Je to adjektivum k „ortopraxi“, protože nemůžeme říci „ortopraktický“. Toto slovo oklamalo mnoho dobrých biskupů a kněží. Vezměme si jednoduchý příklad: znovusezdaní rozvedení. Starý pastorační kněz by hovořil o svatosti, hrdinství, o tom, že mají žít jako bratr a sestra nebo chodit na mši, ale ne ke svatému přijímání, a tak dále. To všechno vycházelo z nauky. Když však dnes slyšíme „pastorační pohled“ ke znovusezdaným rozvedeným, víme, že se od nás očekává, že veškerou věrouku církve ponecháme stranou a budeme je povzbuzovat, aby chodili denně k přijímání a stali se členy farní rady.

Skutečnost, že diskuse má mít na jednu stranu otevřený konec a na druhou stranu ji nemá mařit žádná autorita, vede ke kurióznímu jevu. Výsledná kolektivní vůle je permisivní vůči každé, byť sebeskandálnější inovaci, ale absolutně nemůže vystát žádnou, byť sebevíce žádoucí tradici. To proto, že tradice je nejzákladnější formou autority. Tento jev dnes nevyhnutelně vidíme v církvi všude kolem sebe, neboť z církve se stala rojící se masa diskusních skupin. To je revoluce.

Každý by dokázal citovat tisíc příkladů. Já uvedu jen jeden, protože velmi jasně ilustruje celou věc a je převzat z římských dokumentů. Na počátku roku 1974 Posvátné kongregace pro kněze a pro disciplínu svátostí vydaly společné vyjádření, jehož znění mělo potvrdit tradiční praxi první zpovědi před prvním svatým přijímáním. To příliš vyhlíželo jako potvrzení autority tradice, takže to okamžitě zpochybnila Národní konference kanadských biskupů. Posvátné kongregace okamžitě ustoupily a v dodatku k nedávnému Katechetickému direktáři píší: „Naše prohlášení nebylo zamýšleno jako uplatňování mravního ani jiného nátlaku.“ Samozřejmě. Posvátným kongregacím se dostalo světla teprve pomocí diskuse s otevřeným koncem. Mezitím v říjnu 1974 Posvátná kongregace pro liturgii vydala „sdělení“, že nový mešní řád je povinný „bez ohledu na odvěké zvyklosti“. Zajímavá na tom není právní hodnota tohoto sdělení (pokud nějakou má), ale postoj Posvátné kongregace. Na rozdíl od permisivnosti v prvním případě se ve druhém rozhodně projevuje „úmysl uplatňovat mravní nebo jiný nátlak“. Důvod je jasný: mše svatá všech věků ve starém ritu je nejuniverzálnější, nejúctyhodnější, dogmaticky nejvýlučnější a v důsledku toho nejautoritativnější tradicí katolické církve. Má-li být naše náboženství „otevřené“, musí zmizet. Lex odiosa non est restrigenda: ano, represivní zákony by neměly zavazovat příliš přísně, pokud se ovšem nejedná o odvěkou mši. Z polic Indexu zakázaných knih je třeba vyházet všechny ty nesmysly, aby bylo dost místa pro onen šokující svazek: starý Římský misál.

Pronásledování starého ritu právě pro svou obludnost poskytuje podivuhodné příklady konfliktu mezi kolektivní a individuální vůlí. Velkou většinu biskupů můžeme označit za „slušné skautíky“, muže dychtivé se zavděčit, horlivé v konání dobrých skutků. V jejich povaze není ani špetka krutosti. Neublížili by ani mouše, pokud by se tomu mohli vyhnout. To platí na individuální úrovni. Kolektivně jsou však účastníky nejflagrantnějšího aktu krutosti, jakého se kdy církev dopustila, když miliony věřících připravila o mši svatou, kterou milují. Krutosti náboženských válek nebo španělské inkvizice vedle toho blednou; zasáhly výrazně méně lidí, neťaly zdaleka tak hluboko a byly nekonečně méně nespravedlivé. Pravda, těch několik málo kněží, kteří lpějí na mši, v níž byli vysvěceni, nehoří na hranicích. Možná by bylo lepší, kdyby tomu tak bylo, jako když biskup Pierre Cauchon, patrně stejně slušný skautík jako ostatní, upálil Johanku z Arku.

Kromě krutosti je zde otázka nenávisti. Většina biskupů, bereme-li je jako jednotlivce, není trvalé nenávisti schopna. Kolektivně však pronásledují starý ritus s hořkou záští hodnou lepší příčiny. Nad těmi nejsvatokrádežnějšími eucharistickými inovacemi sotva někdo zvedl obočí. Na skutečnosti, že jsou nedovolené a kněží neposlušní, nezáleží. Avšak běda knězi, jehož inovace spočívá v tom, že se vrátí ke starému ritu! Je jasné, že rozdíl není v problému dovolenosti a poslušnosti; to, oč tu běží, je mše. Tak jako Kartágo, Missa est delenda. Neexistuje biskup, který si přál, aby tento stav věcí vznikl. Nenastal v důsledku souhrnu jejich individuálních vůlí. Stalo se to, že ve svých rozličných diskusních skupinách vygenerovali vzorec nepřátelský vůči tradici: kolektivní vůle promluvila a i oni sami se před ní musejí sklonit.

Uvádět další příklady by bylo zbytečné. Pointa je v tom, že biskupové a kněží nejsou tak bezzásadoví, jako jsou jejich činy nekonzistentní. Pouze dovolili, aby jejich individuální, zodpovědnou, Bohem danou vůli pohltila vůle kolektivní, nezodpovědná, stvořená člověkem. Není to dobrá výměna. Bezpochyby se to děje ve všech revolucích, politických i náboženských. Člověk se neustále pokouší vnutit své vlastní intelektuální, abstraktní pojetí řádu realitě bujného Božího stvoření. Pokaždé se zdá, že je na pokraji úspěchu, a přesto vždycky selže, když realita rozerve švy svěrací kazajky, ať je jakkoli těsná.

Každopádně má-li se zastavit současná sebedestrukce církve, první, co je třeba udělat, je přestat diskutovat. Ve vzniklém tichu budeme opět schopni zaslechnout tichý, tlumený Boží hlas ve mši svaté a ve světě hlas církve hlásající věčné pravdy.

* * *

Knihu Zbytečný kňez od Bryana Houghtona je možné zakúpiť si na stránke vydavateľstva Hesperion.