Naše „kritické dialogy“ kroužily tehdy často kolem pojmu vojensko-byrokraticko-průmyslový komplex, který vypracoval Wright Mills, jeho kniha Mocenská elita (1956) vyšla v roce 1966 i česky. Četli jsme ji spolu s kritikou komunistické společnosti, kterou zveřejnil pod názvem Nová třída jugoslávský marxista Milovan Djilas v roce 1957: komunistický mocenský systém prý ovládla „nová třída“, která převzala privilegia vyvlastněných tříd. I o tom jsme často diskutovali. Rodila se vzpoura mládeže proti systémům a jejich oligarchiím, slavné šedesátky se dávaly do pohybu.

Posttraumatický syndrom

„Nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii. Je to cesta daleko komplikovanější, než jakou mohou jít jeho bývalé evropské satelity.“ Václav Havel se obrátil s touto výzvou na Kongres USA v roce 1990, na začátku postbipolárního světa.

Interpretuji Havlovu výzvu tak, že Západ, díky své tradici humanitních disciplín, rozvíjejících se ve svobodném veřejném prostoru, by se měl stát velkorysým lídrem jakési globální terapeutické komunikace, která by vyvedla národy z posttraumatického syndromu, který v nich zanechala zkušenost násilí ve světě rozděleném mezi velmoci (Guatemala 1954, Budapešť 1956, Kuba 1961, Praha 1968, Chile 1973, Argentina 1976, Afghánistán 1979, Grenada 1983, Panama 1989).

Diskurzivní pole, která se ustavují ve světové komunikaci, mají své dobové dominanty, z nichž každá historicky omezeným způsobem vyjadřuje napětí mezi silami, které probouzejí v národech naděje, a traumatem kolektivních zkušeností, které je vyvracejí.

Diskurzivní pole poválečné doby mělo čtyři epochální dominanty.

Tou první byl výjimečný status nukleární moci: Weberova etika odpovědnosti a etika přesvědčení – otázka, kolik životů smíme obětovat za prosazení našich hodnot – se tu klade na pozadí technologické možnosti zničit předpoklady přežití lidstva na naší planetě. Co jsou hodnoty a co odpovědnost v nukleárním věku?

S otázkou „legality užití nukleárních zbraní“ se v roce 1994 Světová zdravotnická organizace obrátila na Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Soud tehdy rozhodl většinově, že otázka je za hranicemi jeho kompetence. Soudce Christopher Weeramantry ze Srí Lanky vyslovil ale „silný nesouhlas“. Odmítl připustit jakýkoli legální důvod pro použití nukleárních zbraní, každé jejich použití porušuje za všech okolností všechny principy mezinárodního humanitárního práva, k nimž dospělo lidstvo po staletích válek a masových vražd. Nukleární válka by přinesla nezvratné porušení infrastruktur lidských společností, včetně genomu homo sapiens sapiens, žádný právní argument ani hodnotová orientace ji nemohou ospravedlnit, i v případě sebeobrany by byli obětováni lidé, kteří nejsou v konfliktu nijak zapojeni: použití nukleární zbraně musí být odsouzeno jako „bezvýjimečně ilegální“.

Druhou dominantou je ekonomický růst. S příchodem šedesátých let se pro vlády celé západní Evropy stal hospodářský růst nejdůležitějším cílem politiky: stal se univerzálním heslem Západu a legitimizačním horizontem očekávání občanů. V roce 1956 OECD poprvé definuje jako politický cíl dosažení co nejvyššího ekonomického růstu a zajištění neustále stoupající životní úrovně. Růst měl i svou bibli, bylo jí dílo Walta Rostowa Stadia ekonomického růstu, pojem taking off (odlepit se od země) ovládl myšlení o problémech rozvojového světa. „Růstomanie“ ovládla druhou polovinu dvacátého století.

Vymknuta z kloubů

Třetí dominantou je postindustrializace průmyslových společností. Jejími indikátory jsou rostoucí důležitost lidského kapitálu: vědění, valorizace lidských kvalit, investice do výzkumu, vzdělání a školství se stávají nejproduktivnějšími investicemi; konzumismus: společnost se mění ze společnosti nedostatku ve společnost hojnosti, orientovanou na stabilitu pod vládou „technostruktury“ (Galbraith); tichá revoluce, která přinesla posun od hodnot materiálních k hodnotám postmoderním – hledání smyslu místo materiálních výhod; nová centralita třetího sektoru: hegemonie střední třídy, oslabení konfliktnosti mezi kapitálem a prací. Teorie postindustriální společnosti měla i mezinárodně vlivnou socialistickou variantu, rozpracovanou v knize Civilizace na rozcestí Radovana Richty.

Po konci bipolarismu postindustrializace mutuje v globalizaci kapitalismu: deregulace, růst mezinárodního obchodu a mobility kapitálů, flexibilita pracovních trhů, informační a komunikační revoluce; rozbíhá se financializace ekonomiky a posilování moci korporací na úkor moci států. Osvobozující dopad globalizace – multiplikace center světa na sobě závislých a komunikujících mezi sebou – se zastavil, rozbíhá se nová studená válka o světovou hegemonii.

Čtvrtou dominantou je pak vykloubení celku lidského jednání z liberálně-demokratického právního řádu v důsledku invaze hyperobjektů, jako je globální oteplování nebo třeba skvrna z plastového odpadu v Tichém oceánu třikrát větší než Francie. Jejich dopady na kvalitu života jednotlivců i celých národů nelze řešit v jeho rámci; z právního státu zbyla jen slupka vyprázdněných norem, neřešící žádný z klíčových problémů, které hyperobjekty vnášejí do společnosti: nemají žádnou časoprostorovou specifičnost, žádný soudce nemá k dispozici metriku a metodiku, která by skýtala možnost vyčíslit škody, najít viníky a odsoudit je legálně k jejich náhradě. Mezi principy a normami prudce narůstá napětí, které vyvolává radikální občanský aktivismus. Ten se opírá například o článek 11 Listiny základních práv a svobod (je součástí Ústavy ČR), který stanovuje, že „vlastnictví zavazuje… jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem“.

Zelený občanský aktivismus legitimně reaguje na závratný rozpor tohoto ústavního principu s reálným fungováním západní ekonomiky.

Revoluce dějinného uvědomění

Názor, že Západ jako vítěz studené války má právo jednat s Ruskem jako s poraženou zemí, jsem vždy považoval za kontraproduktivní povýšenost. Gorbačovův pokus o reformu přišel, když systém už nekrotizoval, na jeho záchranu bylo pozdě, přesto ale otevřel nový převratný horizont nadějí lidstva, a změnil tak smysl 20. století.

Západ neuzbrojil konkurenční politický systém, ale „ukomunikoval“ ho. Chci říci, že získal obrovskou převahu ve schopnosti klást a rozvíjet klíčové otázky doby, která byla výsledkem osvobozující role, kterou v západní civilizaci sehrály humanitní vědy, v jejichž rámci se hermeneutický rozum – umění vidět (vlastní i cizí) hodnoty a zájmy v jejich historické omezenosti – stal dějinotvornou silou. Byla to tato odvážně bezpředsudečná interpretace vlastní historické konstituce, která zajistila „západním idejím“ jedinečnou autoritu a rozhodující převahu ve světové komunikaci; druhý i třetí svět byly pouhou (jakkoli tvořivou) periferií.

Leadership Západu ve světové komunikaci se rozvinul v rámci nejvýznamnější revoluce, jíž jsme od počátku moderní doby prošli – uvědomění si historické situovanosti všech hodnot. „Uvědomění si dějinnosti všeho přítomného i relativnosti všech názorů, jež charakterizuje soudobého člověka, je privilegium, a možná i břemeno, jakého se žádné z předchozích generací nedostalo… Nikdo se dnes už nemůže vymknout z této reflexivnosti, moderního ducha… navykli jsme si odpovídat na námitky úvahami, jež vědomě vycházejí z perspektivy toho druhého,“ napsal jeden z klíčových myslitelů 20. století H. G. Gadamer.

Hans-Georg Gadamer. Foto: Oto Vega Ponce, Eigenes Werk, wikimedia, CC BY-SA 3.0

Revoluce dějinného uvědomění proběhla na půdě připravené rozvojem humanitních věd, Západ po roce 1989 nedokázal ale využít jejich osvobozujícího potenciálu k tomu, aby převzal leadership v komunikaci, která by světu traumatizovanému velmocenským cynismem studené války nabídla efektivní terapii; naopak, své pojetí lidskosti, zakódované v pojmu lidská práva, vyhlásil za univerzálně platnou morální kategorii. Je to příklad fetišizace struktur, pokusu sjednotit pravdu a moc v jedné posvátné instituci; kdysi byla příkladem fetišizované struktury komunistická strana, dnes se jím stává liberální demokracie. Historie lidských institucí nás ale poučuje, že lidská práva se nikdy do struktur nevtělují, vždy jen překážejí jejich „samopohybu“, kladou odpor jejich vůli k sebereprodukci a tím je „polidšťují“.

Nejvýmluvnějším příznakem této fetišistické involuce Západu je tato výzva britského diplomata a politologa Roberta Coopera: „Úkolem postmoderního světa je přijmout myšlenku dvojího metru… mezi sebou dodržujme zákony, když se však pohybujeme v džungli, musíme se řídit zákony džungle, za hranicemi Evropy užívejme sílu, preventivní údery, klamání.“

Současný rozpad světového řádu a hrozící nukleární válka jsou důsledky toho, že naivně moralistické pojetí Západu jako pevnosti hodnot uprostřed džungle plné dravců převládlo nad „realistickým uvědoměním si historické omezenosti všech hodnot“.

Co je terapeutická komunikace

Interpretuji Havlův projev před oběma komorami Kongresu USA v roce 1990 jako výzvu k převzetí vedoucí role v globální terapeutické komunikaci, která by měla vyvést lidstvo z traumat studené války. Co je terapeutická komunikace?

Dovolte matnou vzpomínku na povinné školní promítání filmu Pedagogičeskaja poema (Začínáme žít) podle Makarenka. Dodnes si pamatuji závěr: z výchovného tábora bezprizorných uprchne provinilec, vrátí se ale dobrovolně, pochopil, že trest osvobozuje, tak jako alkoholika osvobozuje „trest“ abstinence. Zobecněme tento motiv: vlastním cílem terapeutické komunikace je dovést problematického aktéra k poznání, že „přijmout trest“ (změnit chování) je nejlepším řešením jeho problémů.

Na počátku padesátých let sociolog Robert Bales rozlišil na základě empirických výzkumů instrumentální a expresivní leadership. Instrumentální lídři jsou ti, kdo nejvíc přispívají k řešení úkolu, expresivní ti, kdo řeší potenciální napětí mezi členy skupiny a účinně je povzbuzují: expresivní komunikace pečuje o integritu sociálních vztahů, do nichž je každé úsilí o řešení nějakého problému vepsáno. To platí i o vztazích mezinárodních: každý politický cíl je zasazen do vztahů mezi národy a státy, které se formují ve světové komunikaci.

Vyjděme z klasické teorie AGIL (akronym anglických slov adjustment, goals, integration, latency) Talcotta Parsonse: Každý systém potřebuje ke svému přežití plnit tyto čtyři funkce: přizpůsobit si prostředí, zvolit vhodné cíle, zajistit integraci částí v celek, zapamatovat si výsledky. Když například považujeme za systém jednotlivce, čtyřem funkcím odpovídají organismus, osobnost (volba životních cílů), sociální role ve společnosti, mysl.

Podle Parsonse se instrumentální akce rozvíjí ve směru hodinových ručiček: přizpůsobení prostředí vyžaduje sílu, volba cílů politickou moc, integrace vyžaduje srozumitelné sociální role, kultura hodnocení a zachování informace.

Terapeutické akce postupují v opačném směru: první krokem je rezignace (legitimizovaná kulturně) na užití síly v jednání s problematickým aktérem, druhým krokem je podpora, kterou mu terapeut věnuje, i přesto, že je problematický: získává tak jeho důvěru, kterou ale nesmí instrumentálně zneužít; třetím je „odmítnutí reciprocity“, tedy stanovení ceny za podporu, kterou je právě změna chování; čtvrtým je to, že problematický aktér „přijímá změnu chování“ (trest) jako legitimní cenu za svůj „nový život“.

Představme si třeba terapii násilného žáka.

První fáze vyžaduje kulturně legitimizovanou ochotu ustavit otevřený sociální vztah s aktérem, který je pod úrovní norem, jejichž respekt vyžadujeme od lidí, s nimiž se stýkáme (permisivnost). Druhou fází je podpora, kterou by problematický aktér měl pociťovat jako vzácný statek, roste jeho závislost na ní i důvěra v její lidskou motivaci. Třetí fázi vyznačuje návrat cíle do hry: podpora terapeuta má cenu – změnu chování – tu je nutné zaplatit. Toto „odmítnutí reciprocity“ je nejkritičtější moment terapeutické komunikace. Čtvrtou fází je pak přijetí změny chování problematickým aktérem jako nejvýhodnějšího řešení jeho krize.

Dodejme, že rozdíl mezi terapeutickým jednáním a jednáním instrumentálním je v západních společnostech silně institucionalizován, je například nelegitimní řešit problémy výchovy uplatněním síly. A platí to i v mezinárodní politice.

Přes svou převahu v humanitních vědách Západ po roce 1989 jako lídr terapeutické komunikace s mezinárodními aktéry, traumatizovanými svou zkušeností v bipolárním světě, selhal: místo budování důvěry založené na porozumění pro dramaticky nerovné dopady „debipolarizace mezinárodní politiky“ se Západ rozhodl vyhlásit svou hegemonii za absolutní morální nárok.

Katastrofálním důsledkem takového odhození „břemene dějinného uvědomění“ je paranoická představa, že Západ je „řád“ založený na právu a hodnotách, který se konfrontuje s „džunglí“ obývanou popírači univerzálně platných hodnot, na které platí jen „síla a preventivní údery“. – Je to falešné vědomí: tak jako je ekologický nepořádek na naší planetě vedlejším produktem globalizace našeho ekonomického pořádku, je i džungle za hranicemi Západu vedlejším produktem (násilného) vývozu pořádku, který platí uvnitř jeho hranic.

Text vyšiel pôvodne v týždenníku Echo, vychádza so súhlasom redakcie.