jen z dopisů, jež článkovaly čas.
Jen jako děj, jenž chvíli je a chvíli není,
procházely jste tmou, jež znala vás.
Epitaf
Věděl jsem o vás jenom z vyprávění,
Podoby nové, které z dvojí krve
na cestu napily se před očima hvězd.
Odkud jse přišli a kam odešly jste? Prve
nebylo ještě a teď navždy jest.
Přijali jsme vás jak dar bez zásluhy,
Dvě křehké snítky z dřeva rajského.
A cesta vaše na zemi jak cesta duhy,
jež jde a neohýbá stonku travného.
Je chudší svět, je chudší svět o soucit vřelý
vašich rukou, jež nedozrály v horké dlaně žen.
A psáno není, že těch ran, jež zhojit měly,
svět bude ušetřen.
Báseň pochádza zo zbierky Leopoldovský sešit poezie, vydanej v roku 2017, dlho po smrti veľkého českého básnika. Zahradníček báseň napísal potom, ako sa dozvedel o náhlej tragickej smrti svojich maličkých dcér Zdislavy (6) a Kláry (5) v roku 1956 na otravu z húb. Básnik svoje dcérky v podstate nepoznal, resp. poznal iba z listov (Věděl jsem o vás jenom z vyprávění,/jen z dopisů, jež článkovaly čas), vo vykonštruovanom procese bol odsúdený už v roku 1951, Kláru tak videl až na pohrebe. Sám zomrel o štyri roky neskôr na následky krutej väzby.
Zahradníček je mimoriadnym predstaviteľom českej kultúry 20. storočia. Jeho zbierka Dům strach (1982), ktorú napísal vo väzení, je považovaná za vrcholné umelecké dielo českého disentu.
