Jaroslav Daniška

Havel bol aj naším prezidentom. Slovensko by ho síce nikdy nebolo zvolilo, ale ani on Slovensku nerozumel, takže to odcudzenie bolo trochu vzájomné. S výnimkou vplyvnej, ale relatívne málopočetnej skupiny liberálnej inteligencie, ktorá ho poznala a zároveň definovala u nás jeho obraz, bol Havel jednoducho príliš ďaleko.

Vedel to aj on sám, písal o tom. Dôkazom je napríklad text Daj to sem, kde opisuje, ako spoznal Dominika Tatarku. Priletel do Bratislavy lietadlom, bol rok 1965 alebo 1966, ako píše, už si to nepamätal presne. Na zvolanie Zväzu československých spisovateľov potrebovali asi tretinu podpisov spomedzi Slovákov, už-už mali pocit, že sa im to podarí, keď tu:

„...najednou vstal Mihálik a řekl: Nech už to je, ako chce, Slováci sa musia zachovať jednotne! Všichni se zarazili, nastalo hluboké ticho, Mihálik zamířil ke dveřím a pak všichni – včetně těch, co už stáli nad našimi archy a sahali do kapsy pro pero – se začali tiše a trochu rozpačitě blížit (nebo spíš plížit) ke dveřím a k věšákům, kde měli své kabáty, klobouky a čepice. Bylo nám jasné, že ze Slovenska už zřejmě moc podpisů nepřivezeme, a já ty archy začal zase nenápadně strkat zpátky do aktovky. A v tom okamžiku se stala věc, kvůli které o té prapodivné Příhodě vlastně píšu: najednou vstal od stolu jeden hezkej chlap s výraznou tváří, který za celé dopoledne vůbec nic neřekl, přistoupil ke mně a povídá: Daj to sem! Já – docela už z toho všeho popletený – vytáhl ty podpisové archy zase z aktovky ven a položil je na stůl. Ten chlapík vytáhl pero, napsal tam: Dominik Tatarka.“

Tak spoznal Havel Tatarku, ako píše v závere textu z 80. rokov.