Byzanc a naša tradícia

My západníci nemáme dosti citu, smyslu a erudice, týkající se všeho, co je Byzanc. Snižujeme celé toto velké období na pouhou část jiných stylů. Její začátek přiřadí se k římskému, a jeho rozkvět a konec k románsko-gotickému stylu a ten malý zbyteček se z historie umění a z historie života škrtne. I když západ se snaží býti spravedlivý, dospěje nanejvýš ke skreslení a podcenění její existence. Děje se tak však i se stepním a skytským uměním zvířecím. Ve všech systémech uměleckého vývoje věnuje se této složce, tak důležité pro další vývoj evropské kultury, tomuto rozhodujícímu iniciátoru celého velkého období kulturního úsilí pranepatrná pozornost. Mnohé zjevy z dění uměleckého tvoření, jako na př. irský ornament, monumentální plastika románská v jižní Francii, zvířecí bronzové ozdoby a sakrální nádobí z doby Han v Číně a zvířecí ornamentalní výzdoba v byzantském umění, a celé pozdější odvozné umění Germánů z doby stěhování národů a všechny podobné jiné zjevy, nedají se bez poukazu na mocný vliv a initiativnost skytských výrobků ani vysvětlit ani pochopit. Dosud historikové zhošťovali se hodnocení tohoto stylu takovým způsobem, jak nakládali s celým byzantským uměním: usilovali – ač v podstatě vždy marně – přivtělit tuto velkou a osudovou složku výtvarného zaměření k řecko-římské tendenci. V poslední době vlivem úmyslného zastření pramenů, zvlášť v německých úvahách, dějí se pokusy nějak zatočit s celou tzv. protorenesancí v Itálii a vymýšlejí se nejsložitější theorie o samostatném a svérázném umění Langobardů nebo o nesoběstačnosti protorenesance.

Protorenesance jde svým tempem k renesanci, je pouze cizorodá jak severu, tak i pozdější renesanci, poněvadž nemá v sobě výhradně románsko-gotické složky, jak by bylo organicky logické, kdyby se vyvíjela severně od Alp. Basíruje ponejvíce na podkladu byzantském. V celé Italii – a zvlášť v jižní a střední – nebyla nikdy gotika něčím samozřejmým, živým; zde dlouho byzantské cítění bylo samozřejmostí a proto celý vývojový odpor v následujicím renesančním období není reakcí najmě na gotiku, ale na byzanstké cítění a vytváření. Vliv byzantského stylu na Evropu byl enormní, ale přestal rázem – katastrofou tak, jak končil už kdysi styl krétský. A pro toto přetržení své existence Evropa na něj zapomněla.

V Evropě však šly vedle sebe dva proudy mocné, částečně současné, částečně soubežné a částečne následné. Jeden vrcholí v karolinské době a dostáva podle ní svůj název i se svým pokračováním v románském a gotickém změnění. A druhý styl je sloh byzantský. Evropa tehdy žije dvojitě a vlivy se prolínají a nejsou přísne omezeny nějakou geologickou hranicí. Tak na př. prolínají se oba vlivy v jižní Francii tak dokonale, že je těžko mluvit tu o něčem jako čistě západnickém, i když je to potom dlouho po zániku Konstantinopole.

Kultura k nám do Čech přichází z východu a tehdejší naše dějiny jsou skoro výhradním zápasem styku těchto dvou kultur. V oficiálních dejinách většinou odbývají jedním řádkem nebo jen několika tento krutý a v celem osudu národa tak ožehavý problém. Je to většinou vliv západnického záměru eliminovat z naší myšlenkové oblasti každou reminiscenci na východ. Bylo by jednostranností sledovat celý náš tehdejší zápas o svéráznost naší kultury jen v oboru jazyka. Celý ostatní náš život nese dodnes toho stopy i v jiných oborech. Styl maleb i architektury u nás – a vzpomeňme jen třeba na interiéry zbudované Karlem IV. na Karlštejně – svědčí o odlišnosti od západnického vývoje gotiky. Ona materiálová krása, ona bohatost a nádhera vypadá úplně z linie jak tehdejšího severu, či západu – ale stejně i tehdejšího jihu. Tehdy Evropa už jde plným tempem za střízlivostí, všedností a šedostí – mnohde už i ke zdrobnělosti. A pouze u nás žije i ve změněné atmosféře potřeba monumentality a hlavně sláva materiálu bohaté okázalosti.

Vliv Byzance na Sicilii byl tak mocný, že odtud na všechny strany působí přitažlivě a podmanivě. Zde tkají se byzantské látky pro všechnu šlechtu v Evropě, císař římský má odtud korunovační plášť, utkaný dělníky, uloupenými Normany ze Soluně. Připomeňme si, jakou úlohu hrály Benátky svým byzantským vlivem v tehdejším vzdělaném světě. Dvě mocná střediska vykonávala nesmírný tlak na myšlení i na celé dějiny ostatní Evropy: Sicilie a Benátky a tento vliv byl výhradně byzantský.

Na Sicilii stýká se tento styl s arabským, v mnohém se jím prostupuje v novou jednotu a odtud už v podobě hodně pomíchané vede útok na ducha jižní Francie. Ale i pozdější jeho fází, jak ji známe dnes ještě nedostatečně z památek v klášterech makedonských, severořeckých, srbských a bulharských a částečně i ruských, udivuje nás fakt, že zde byly vyřešeny mnohé, a to najdůležitější problémy, které až dlouho po Giottovi (1266-1337) přicházejí k řešení v Italii.

Byzanc musíme si nově uvědomiti a její zářivý příklad znovu oživiti z důvodu našeho srdce, našeho vědomí jistoty zakotvenosti v této prvotní naší kultuře. Zatemnění tohoto vědomí a odvedení naší pozornosti od kořenů počátků naší kultury působily také přímo k našemu pocitu vyviklanosti, k našemu pocitu neuspokojenosti v minulosti i v dnešní přítomnosti. Byzanc byla velkou kulturou, na niž se jakoby úmyslně zapomnělo. Byzanc je v podstatě další organicky růst Řecka, ač se svým změněným začátkem a nedokončeným zakončením je ještě něčím svérázným. A tento její tragický konec vyřadil její vliv a v tomto smyslu vyřadil její působnost z naší mysli, z našeho srdce a vůbec z našich dějin. Naši „evropsky” orientovaní historikové vyřadili tuto velmoc evropského ducha v tom smyslu, že ji zapřeli, dokonce i snížili na nedokonalou přípravu a nedostatečný a nepodařený výraz západní kultury románsko-gotické. Hlavně se zapomíná na poslední etapu byzantské kultury, která už nemohla působit na ostatní Evropu, neboť její centrum, Cařihrad, – a jiná ohniska zahynula tragicky v záplavě mohamedánského výboje. Evropa však není bez byzantské kultury myslitelná; přes všechnu význačnost karolínské renesance má větší průbojnost se svým exponentem na Sicilii, ve střední Evropě a hlavně v jižní Italii. A také přes předání maursko-arabské působí přímo i nepřímo na ducha jižní Francie, kde vzniknou první monumentální plastiky, ovlivní celý kulturní a hospodářský život trubadursko-rytířský.

Byzanc jest vlastně v poslední své éře odporem a protivou duchu francouzskému a celému západnickému usměrnění, vedoucímu k popření hmoty, k překonání tíhy a látky, k obrácení se k abstraktnímu, nepozemskému. Byzanc v tomto smyslu je stále dědicem Řecka a v daleko pregnantnější formě, než se stalo v románském stylu, jest větším přitakáním oslavy hmoty, zářivé látky většího pohybu životnosti děje, větší vitality s mírou zjevného vyrovnaného duchovního řádu – zhudebnění světa, života i lidského nitra, se smyslem pro nekonečno. Tak všechno se nám jeví při bedlivém pozorování, na příklad u byzantského reliefu s jeho přední dějovou pomyslnou plochou. U byzantské mosaiky dostavuje se zvýšený pocit slávy vlastní svobody při isolovanosti subjektu, při nejdráždivější bohatosti materiálů, zlata, drahokamů, skla, při pomyslném pozadí se symbolem nekonečna abstraktně pojatého a přesto vytvořeného v nejzářivějším materiálu, se smyslem pro absolutní prostor v plastice samé. Hmota jest zvýšená v pohybu a přitom napnutá a svázaná mezi dvě pomyslné distance: současnost a nekonečnost. Současnost a subjekt vtažen je do děje a dána mu síla vztažnosti každého jiného děje a plastiky se zdramatisováním celé akce právě poměrem isolovaného subjektu a nekonečna – třeba pomyslného a přitom stále jěšte hmotného.

Je to zhudebnění světa v mém nitru, vtažení do předmětu a přitom ve světě stále se cítícím jako pevná isolace proti všemu. Jsou to už, sice v jiné podobě, všechno kvality ve své podstatě našemu cítení nejbližší.

Na vývoji hudby mohli bychom celý proces dobře pozorovat, kdybychom pozorněji se zaposlouchali také do moderní hudby ruské.

Západ zná z byzantské kultury jen tříšť a často s pohrdáním mluví o velkolepých jejích památkách, blábolaje něco o „pouťových kolotočích”.

Je nutno dnes s tohoto hlediska v základě předělat dějiny Evropy. Ale pro nás prozatím jest důležitější předělat naše dějiny. Poznámka, s níž vystačujeme si dodnes, že přijali jsme kulturu z východu, je pro dnešní naše zahledění do minulosti pouhou historickou frází.

Byli jsme expositurou byzantské kultury ve střední Evropě, jako jí byla tehdy Italie, Sicilie a celý Balkán. I husitství žádalo by si dnes opravu v názoru, že to byla pouze naše reakce – krok zpátky od římsko-florentské renesance – odpor k jihu a západu – názor, který se mohl podle pochopení Nietzscheho celé německé reformace ujmout i u nás, jako totiž jen nepochopení západní kultury, jako naše zavinění nedostatečným předškolením a neporozuměním celé antické kultury.

To, co dělalo náš národ národem, bylo spoločenství osudu vždy odlišného od západu i severu, bylo to společenství kulturní osudově se už od začátku přiklonivší k Byzanci. A tato vnitřní charakteristika přetrvala až do nynějších časů v různych podobách (i ten antagonismus Slováků a Čechů se nejlépe pochopí s této stránky – všechny sympatie a antipatie mají zde svůj kořen až k charakteristice lidí, tradice a usměrňování rychlosti tepu myšlenkového, smyslu nějakého činění i způsob hodnocení nějakého postoje). Přetrvala i tehdy, když osudové společenství politické bylo protibyzantské, západnické, polské, rakouské neb německé.

Naše hnutí husitské je reakcí na tehdejší naše osudové společenství. Ale není to z nedostatku a zaostalosti národního charakteru, nýbrž ze zásadní odlišnosti naší vnitřní orientace k Byzanci, která čas od času propuká, nese ovoce kladu, ale i osudové tragedie: je to náš požadavek po zvnitřnění, po obráceném hledu dovnitř, je to náš nostalgický pohled k východu, jemuž se často říká holubičí povaha s občasným sklonem vášnivému výbuchu, jako bychom trpělivě čekali na omilostněný okamžik, kdy najednou neznáme cenu života a smrti, okamžik, jenž nás v prudkosti a vášni vznese do monumentality nijak nečekané a nepřipravované.

Ne nadarmo hledá naše husitství styk s východem, kde, zdá se, jest třeba navazovati; ne nadarmo Karel IV. zavádí a podporuje slovanskou liturgii, ne nadarmo celé vzezření výtvarného projevu dvorského i venkovského za Karla IV. má vyslovený ráz byzantský, jenž nedá se pochopiti jako jen periferní ohnisko tehdejší goticko-naturalistické šedivosti se svým tehdejším sklonem k všednímu objektivnímu prostoru a šedivě hnědému valéru. I kult líbezných madon s dětátkem, který je jaksi omezen na náš politický okruh a pro který musíme hledati jednotlivé časově nesourodé předlohy na západě i jihu, tento kult jest vlastně spontánním niterným výrazem milostného vitálního vývoje východu a také byzantské Italie, který se u nás tak markantně projádřil proti oficiálnímu strohému stylu gotiky, že i němečtí odborníci museli označiti je za čistě domáci produkt.

Moderní člověk nezrodil se až v renesanci, rodil se už v Byzanci, a to s bolestí, neboť při začátku trpěl všeobecnou tehdy nákazou nebránění zlu. Tehdy trpěl človek apatií a klasicizmem a nepoznal ještě, že by bylo lepší, kdyby nepropadl zoufalství z hoře svého duševního utrpení, nepoznal ještě, že je v tom případe nutné, aby nechal dostoupit utrpení až ke křečím a záchvatům všech pudů, aby ho posedl anděl smrti, zloby, zkázy a prokletí, neboť jedině tak mohl by se vrátit ke svému lidskému důstojenství, ke svému člověčímu stavu a své podstatě: ke svobodě. Člověk jest jediný tvor, jenž dovede ke všemu říci své „ne”. Říká občas v době epidemické apatie své „ne” i proti bránění se zlu. A zvlášť člověk jest jediným tvorem, jenž často rád si svůj omyl nechá oplácet směnkou splatnou v záhrobí. A tak i člověk v začátku dějin Byzance propadl poddajnosti a ochotě býti povolným nástrojem nesvobody.

Neznám ohavnějších dějin lidstva nad epochu římských caesarů a byzantských usurpátorů ze začátku Byzance, kdy každý jedinec rád a bez uzardění klesá na povolný nástroj instalace své individuání nesvobody, kdy v celém známém tehdejším světě – perské občany nevyjímajíc – bylo samozřejmé, že vše i se všemi lidmi patří vládci, kdy vraždí se úředně z chtivosti obohacení bez nejmenšího zachvění či protestu sousedova, kdy za samozřejmou platila vymyšlená proti lidu věta, vyslovená jako přirozený zákon Diocletianem, synem dalmatské otrokyně: „A deis geniti et deorum creatores” (bohy zplození a k plození bohů uzpůsobení) – och, lidstvo bylo tehdy tak ubohé a svou apatií hnusné a k sobě podlé, že celý dlouhý středověk muselo procházet očistcem a trestem samomučení. Proto také se nemůžeme diviti, že když tehdy se mělo rozhodovat – a rozhodovat se tehdy bylo existenční nutností celého lidstva – mezi mysteriemi, sáhlo se ke křesťanství. Tehdy už křesťanstvím učiněn byl první krok k odporu k nesvobodě vyřknutím protestu, že vlastně člověk nepatří celý státu, ale že aspoň duší patří bohu. Tehdy také dostává člověk perversní chutě vyhledávat smrt, zvláště smrt okázalou neb cirkusovou – být mučedníkem.

Člověk byl tak ubohý, že nikdy mu nenapadlo povstat proti státu. Za 500 let bylo 65 revolucí, ale většinou z počátku pro takové príčiny a otázky, jako byla na př. tato: zda Kristus na hoře olivetské se modlil sám k sobě? a podobné jiné.

Byl to ubohý člověk konce římské antiky a začátku Byzance a přece byl to bezprostřední dědic řecké individuální svobody, dědic suverénního svého přesvědčení. Taková byla počáteční Byzanc, kdy bídně zmírá Hypathia, kde Jamblichovi a jiným padá z ruky čistý štít a na jejich místo se krčí poslední záchvěv touhy svobody. Jaký však zázrak se projevil přes tuto nemoc lidstva, že ona touha po svobodě, získaná v Řecku, třeba i podvědomí lidstva, nedala se zcela zatlačit a že pozdější Byzanci s růstem řecké řeči a s pořečtením celého náboženství přichází opět člověk ke své zdravé a původní podstatě.

Tato pozdější Byzanc udržela zdravého člověka na živu i proti nástráhám barbarského západu, ve své nevzdělanosti Byzanc kopírujícího, jí zavidějícího a nepřejícího, proti této vysoké evropské kultuře a vypětí ducha, kde nebylo možné, aby panovník byl analfabetem jako na západě.

Této Byzance byli jsme my exponenty a z důvodu neznalosti a západnícké žárlivosti tato síla ducha byla přikryta zapomenutím hlavně proto, aby svět zapomněl, že svobodu nepřinesl člověku západ.

Každý člověk a každý národ si dělá svou hodnotu sám, a to celou svou historií – svou kontemplací s celým světem, svou řečí, kterou si sám stvoří, svým uměním, svou láskou a nenávistí a celým svým dějinným činěním. Tvoří si sám úděl v životě, bez historiků zastírajících jeho poslání.

A tak si také počínala Byzanc.

Nechtěla býti kopií Říma, ač ze začátku všemi zákony a zákazy se měla státi pokračujícím upadajícím Římem. Svou kontemplací se světem, svou originální příchylností k obyčejnému prostému člověku, svou podvědomou věrností k řeckému duchu, svou skvostnou řečí řeckou, která byla a jest největším výtvorem celého lidského tvůrčího ducha až po naše časy (čínštinu vyjímajíc) – svou novou láskou ke každému člověku v jeho vnitřní podstatě, k jeho svobodě, svým činěním bránit svobodu i za cenu sebezničení, svým vnitřním obrozením řecké síly, třeba ponížené Římem – tato Byzanc od 5. a 6. století utváří nového člověka, člověka byzantského, jemuž vděčí za uchování ducha Řecka, za matematiku, za nádheru života a umění, které člověka opět povzneslo z malomoci a poníženosti klasicizmu, za niterné city a nové symboly lidskosti, které jinde nemohou proniknut, poněvadž nemají řeckou mluvu, bez níž není žádné evropské kultury.

Byzanc po svém vnitřním obrození pomocí řeckého ducha, pomocí řeči a činu je zas nejslavnějším zjevením tvůrčí schopnosti moderního poantického člověka, jenž i přes křesťanství – řeckým duchem změněného – zas zdvihl lidstvu hlavu vzhůru. Jedině zde každý člověk touží býti vzdělán, zde udržuje se tradice, že basileus ve dnech vzkříšení ceremoniálně líbá nejubožejšího žebráka na tvář, na důkaz a dotvrzení pokory člověka před člověkem. Tato Byzanc jest opět zárukou svobody člověka a barbarský západ se svými chutěmi ponižovat, znásilňovat a šlapat po člověku, oplácí jí svůj povinný dík tím, že žene své křížáky místo proti Turkům k drancování Konstantinopole, že pracuje důmyslně na zničení této výspy člověčenstva ze žárlivosti, poněvadž cítí, že nemá potřebných vloh státi se tvořitelem svobody nového člověka. A celá západní historie není než záměrným činem vylíčit Byzanc jako typ úpadku lidí, typ zkostnatělosti, byrokracie a ztrnulé hierarchie. Celá západní historie falšuje dějiny, aby se nevidělo, že bez Byzance lidstvo by zůstalo snad dodnes divočinou a perversní v dělání z člověka otroka a nevolníka.

Svoboda to byla, která u občanů renesanční Florencie učinila toto město velké a moderní, neboť každý občan zde střehl žárlivě své osobní právo na stát. A dokavad každý měl vědomí a zaručenou jistotu, že se může státi kdykolivěk povolaným, státi se i nejvyšší autoritou, dotud dominovala i všestranně jistota plnosti, uměleckého projevu. Jen zde mohlo vzniknout umění, kterému bude provždy vyhrazeno místo nejčestnější.

A stejná to byla svoboda byzantského lidu, jenž v jiných poměrech, a to hodně těžších, v době usurpátorství Říma si nenechává nic líbit a je stále hotov všechny přehmaty proti duchu svobody znemožnit revolucí. Žádný vladař zde si není jist „oddaností” svého lidu – stejně jako to bylo v Řecku. Bylo pravidlem v Římě domoci se moci usurpací, kdežto v Byzanci každý má živý pocit, že může kdykolivěk býti povolán státi se basileem. Oproti hierarchické posloupnosti panovnické v Orientě, oproti ztrnulé barbarské privilegovanosti rodové, dostávají se v Byzanci na trůn lidé prostí původem, z rolnického stavu neb z vojenských kruhů. I královnami zde mohou se státi poběhlice či nevěstky, nikterak z důvodu pochybných mravů, ale z opodstatnění, že zde každý má právo se státi pomazaným. A toto vědomí to bylo, že lid vítá své vyvolené a pomazané ihned s nadšením.

Ale přesto ani zde nebyl občas člověk jistý před svým pokořením, neboť i zde propuká ochablost, která zavdávala příčinu k tyranství. Těžko můžeme něco jinde srovnávat s padoušstvím, jako se projevilo na př. na konci 13. stol. tyranem Andronikem I. – a tak i zde jako jinde Nemesis trestá každé podobné provinění lidí v nebránění svobody, že dochází i k apatii obrany celku, obrany státu.

Byzanc byla velká i tím, že nedobývala, nedělala křivdu na druhých, jak to bylo všeobecným zjevem na východě i západě, ale získávala vyjednáváním, kulturou, uměním a svou morálkou, která i přes zavalení křesťanstvím byla dědictvím Řecka. Byl zásadní rozdíl smyslu výbojů západu, kde nezná se nic než vyhlazování a hlásání svého „oprávnění” přinášet druhým požehnání kultury křížáckou zběsilostí – o níž i dnes jsou spory, zda byla vhodnější na jih přes Alpy, či raději na východ – a byl zásadní rozdíl získávání a udržování při náležitosti k byzantskému státu. Proto zde nebyla dostatečně vyvinuta nutnost bránit se nájezdům, bránit své periferie – k níž patřili jsme i my. Příliš zde spoléhali na vítězství ducha, na sílu vnitřní kultury a sahalo se k obraně, správně řečeno: lid probouzel se k obraně teprve, až když centrum bylo zasaženo.

Byzanc nebyla dosti ostražitá v zabezpečování sebe jako organismu a z hlavních příčin tohoto zjevu byla vnitřní neodolnost podporovaná vírou. Touto svou slabostí provokovala u jiných „právo”, na dělání neštěstí těch nájezdníků – Germánů, kteří ještě sobě ani v době gotiky nepřekonali zcela kočovnost, loupežnost, kteří i učení lásky pochopili pro sebe jako posvěcení vraždy, kteří každý záblesk kultury si vyložili jako oprávnění brát jiným a dávat svým, kteří si svou řeč nevytvořili tak, aby si ji udrželi. A lidé, kteří lehce strácejí svou řeč a tím celou duchovou podstatu, jsou lidé nebezpeční, a to nejen jiným, ale i sobě. Podporují u sebe zálibu k poddajnosti a touto zálibou nakazí i své násilníky, neboť ukážou, že člověk bez osobnosti, člověk zdrillovaný jest nejlepším nástrojem v rukách násilníků.

Nebyla to tedy jen výhradně naše vina, že ztratili jsme svou přináležitost k byzantské kultuře, ale také malá ostražitost Byzance, že nás dala v plen kolonizačnímu násilí západu. A po dlouhou a dlouhou dobu zanedbali jsme svůj smysl pro Byzanc, ač v různých podobách naše vykořenění nedělo se bez následků. Až pozdě v opuštěnosti ztratili jsme vědomí našeho základu kultury, odcizili jsme se svým přirozeným základům, zapadla nám naše přináležitost k východu do nejhlubšího podvědomí, z něhož jen v dobách akutních krisí a děsů hnáni jsme v našem rozhodování k nějakému jen tušenému zachránci, přicházejícímu z východu. Zpytujme dějiny! Analysujme třebas dnešek, analysujme mythus loret u nás, mythus Ječmínka, mythus lidového umění, mythus Janošíka, mythus Velehradu, mythus českobratrství, mythus podvržených rukopisů, mythus obrození, mythus Libuše, mythus naší řeči a zpěvu a mythus naší nepoddajnosti.

Učili nás, a to i v této nynější době, zrádcovství k Byzanci učením, že „největší ztráta našich dějin” byla „spoléhání se na pomoc Byzance, největšího soupeře mladé expanse francké”.

Učili nás vším možným tradici antibyzantské. Je to v podstatě stálá známá písnička jednou jako tradice protiboleslavská, protireformační, tradice „požehnaného” temna, tradice požehnání Bílé hory, tradice ohnutého hřbetu, tradice konceptu proklamací k rakouskému císaři, tradice nebrání v úvahu všeho toho, co v první světové válce poctivý náš prosťáček i člověk poučený dějinami, jednoduše tradice nutnosti časově omezeného smyslu dějin národa, tradice malého sebevědomí našeho člověka – až po tuto nejkrásnější tradici „nespoléhání se na Byzanc” z důvodu, že Byzanc byla největší soupeř mladé expanse francké”.

U hlasatelů poddajnosti ujala se myšlenka nutnosti odklonu od Byzance oblíbenou argumentací relativních historiků, že „v etnickém profilu Čech byla silnější vrstva, ve které se zakládá příbuzenství našeho národa s národy západoevropskými”.

Jestliže však příbuznost „silnější vrstvy” se západem byla už tehdy rozhodující, jestliže tato příbuznost byla také prý výslednicí biologické míchaniny od paleolitu až po 10. století, jestliže národ musel tehdy míti poznání toho, jako ho mají někteří naši historičtí badatelé o celém smyslu našich dějin: proč tedy vždycky k tomuto přirozenému a „požehnanému” zjevu v naší historii musí se dodávat: r. 929 po prvé stojí německý král se svými vojsky před Prahou?

Je třeba se dále zamyslit ještě nad těmito fakty: tehdy neexistuje ješte francouzský národ, neexistuje také německý národ v nynějším smyslu, tehdy existují ještě mocní Frýsové, Normané francouzsky mluvící, Prusové německy nemluvící, neexistuje ještě, ani italský, Maďaři jsou v Evropě sotva 100 let, ale existují už Germáné a Slované, Sicilie je islamská a později zas střediskem byzantské kultury pro celou vzdělanou Evropu existují mocné byzantské Benátky proti upadající politické moci Byzance, není v Evropě jiného střediska než dědictví po Karlu Velikém – ale přes to všechno pro Čechy existují Byzanc a Bulhaři i Jihoslované – existujú stejně Polabané, souvislí s Čechy západní Slované. Tehdy je pro nás zdrojem kultury výtvarné, náboženské, literární, morální východ a nikoliv západ.

Tehdy poměr Byzance a Slovanů je něčím živým a životadárným, na co se dnes rádo zapomíná.

Tehdy – r. 929 neprohrává orientace nějaké „slabší vrstvy” v Čechách – orientace k Byzanci, tehdy prohrává celá Byzanc proti barbarské expansi francké.

Byzanc působila v základní duševní struktuře našeho národa od začátku a teprve později odcizení a zapomnění původního stylu národa způsobí rozkol a národ se stává polytypickým. Z tohoto zahledění díváme se dnes na různá fakta v naší historii zcela jinak, než nám bylo určeno v dřívějších podáních. Díváme se jinak dnes na tradici boleslavskou, jinak se díváme na antagonismus Slavníkovců a Přemyslovců, jinak se nám jeví celé vystoupení sv. Vojtěcha, jehož pobaltští národové dodnes mají za exponenta násilné germanisace, mnohá fakta husitská i pohusitská dostanou jinou tvářnost. U nás Byzanc ztratila souvislost v našem životě a máme-li na mysli živou tradici byzantskou u Srbů a Bulharů, vidíme právě jasně to naše odcizení se. Z tohoto zahledění poznáme také, že naše kulturní uzpůsobení nehodí se ani k západu, a ani k východu, ale je výslednicí onoho rozkolu jak s východem, tak se západem, a z toho také vyplývá zvláštní náš charakter, jehož znak je právě samostatnost a jednota celku založená na shodě přesvědčení každého jednotlivce. Z toho také vyplývá, že co obyčejně jinde vždy zvrhalo se v kompromis a vytříbilo se časem ve všeobecný užitek, „v Čechách podobná hnutí nabývají strašnou podobu a násilí”. Von Gagern dotýká se tohoto zvláštního zjevu a říká: „Na těchto prazích bdí apokalyptická zvířata. Kdo nerozmyslně se dotýká závor a pečetí této komory, odpoutává démony. Víc než jednou vylily se z Čech proudy krve na celý svět.”

Vědomí prohry r. 929 vyžaduje jasné vědomí příčin a smyslu našich dějin, znamená také přitakání jen určitým tradicím a nakonec znamená také uvědomění si těch složek, které naší národní povaze stvořilo její už neměnitelné přesvědčení – znamená také stvoření u každého našeho jedince oné jeho výsostné povahy, že z každého člověka u nás právě stává se uvědomělá osobnost. Je to právě to, co jinde i v pozdější husitské době je tak vzácné anebo chybí naprosto.

Toto vědomí působilo na každého jedince u nás, že projevuje se v moderně už skoro pojaté lásce k vlasti, která u jiných národů není tak uvědomnělá a tak intensivní. Už tehdy každý může míti tuto lásku, poněvadž každý cítí se vlastí ve svém nitru a není mu vlast lhostejná, jak později až dostavuje se, že Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic r. 1489 vidí blížící se katastrofu a naříká: „ …K vlasti hynoucí láska mizí.” Německý historik F. V. Bezold vidí rozdíl mezi Čechem a jinými a vyjadřuje to následovně: „Český husita měl vlast, na níž byl hrdý, jak hluboko pod ním stály po té stránce zástupy jeho německých nepřátel.”

A manifest z valného sjezdu husitského benátskému dóžeti r. 1420 mluví o něčem podobném: „ …ze všech starostí, jež skličují pokolení lidské, největší, jež zahrnuje všechny nároky milosti, je starost o vlast, tu že milovati a že za předrahou záchranu vlasti dovedli v slavném zápase položit nejsladší život, statky i tělo, právě nejvznešenější lidé, a ti že šťastně žijí, ano, teší se po smrti u potomků slavné památce věčného jména; kdo však naopak vlasti nedbají, se životem pozbývají jména jako lidi bezectní, zbaveni vlasti a odrodilí”.

Rok 929 je jen začátkem toho vědomí, které v dalším důsledku utvrdilo charakter jednotlivce v té míře, že na rozdíl od situace jinde, každý jednotlivec se stává osobností s vyhraněným přesvědčením, které má tu ryzost, přesnost, jistotu a váhu, že se za toto přesvědčení dá žít i umírat, že toto přesvědčení mělo a neustále má hodnotu i takovou, že se dá za ně i upálit – že od té chvíle až po chvíli, dokud bude existovat jediný člen tohoto národa, bude míti vždy svou neměnitelnou cenu, i kdyby nějaké veřejné mínění tisíckrát říkalo něco jiného, i kdyby davově všichni od něho odpadávali, i kdyby třeba německé hordy poštvané mystikou a drillem se tisíckrát pokoušeli tímto přesvědčením jen pohnouti.

To všechno máme ve svém vědomí i podvědomí jako následek r. 929 a jako dědictví potom následné našeho násilného odcizení se východu a našeho nepřilnutí k nepřátelskému západu. Je to dědictví, které kázalo nám spoléhati se pouze na sebe a ve všem vypěstovati si a říditi se vlastním přesvědčením. Je to dědictví, které nás naučilo u každého jedince držeti se své řeči, věrnosti k vlasti a věrnosti ke svobodě. Je to dědictví z Byzance, od níž jsme dostali i svůj znak bíleho lva, jenž je už doložen za Přemysla I. Odtud není tak daleko k prvnímu dědičnému králi Vladislavovi I., jenž byl leníkem cařihradského císaře Manuela Komnena (1143-1180). Jeho stratoři (jak poznamenává Karel Schwarzenberg) nosili bílé lvy na svém kroji a snad patrně z tohoto odznaku dvorského úřadu Vladislav I. si potom doma udělal svůj znak.

Toto dědictví našeho vědomí následků roku 929 a pozdější naše postavení se na vlastní nohy a spoléhání se jedině na naše přesvědčení způsobilo také uchování naší řeči za podmínek, za nichž všude jinde se řeč ztrácí.

To, co nazýváme Byzancí, byla také zvláště moc a síla řeči. Tvořivá síla řeči je nevyzpytatelná. Zásah její moci není patrný jen v dějinách, není jen tvořitelkou postoje člověka vůči světu, ale i něco nad to, nad okamžik žitý a něco stálejšího: je tvořitelkou charakteru národa, uchovatelkou jeho tradice. Řečí stávame se osobností. Největší zázrak starého lidstva bylo řecké slovo. Řím před ním couvá, řecká řeč měla větší důležitost než náboženství, než působnost všech vpádů, morů, válek, povstání a než všechny vraždy dohromady.

Největší zázrak nového lidstva jest uchování naší řeči. Proti jejímu uchování mluví každá logika, psychologie a filosofie dějin. Naše řeč, její tvárnost a síla věrnosti vytvořila nám onen charakter, onu jistotu a zvláště naše přesvědčení vydržet, co se jinde nevydrželo za týchž podmínek.

Naše přesvědčení bylo vždy víc než každá slepá láska i láska k vlasti a rodu, než pouhá víra, než síla veřejného mínění, než zaručující vědění a než milostné odevzdání se osudu. Přesvědčení jest pro našeho jedince to, co se vytvoří v nitru člověka teprve protrpěním vlastních pochyb a námitek, to, co bylo vydobyto úsilím, aby si člověk stvořil pro sebe něco oprávněného, co je víc, než celý svět sám pro sebe, co zavazuje víc, než každé rozumové jen rozhodnutí. Přesvědčení se nabývá konečnou konfrontací touhy a svobody, zvážením hodnotou svobody každého našeho zámyslu i činu. Přesvědčení potom tak získané má v rozhodování našeho jedince onu mohutnost, kterou si může zhodnotit všechny jiné hodnoty i ty nejvyšší. Nic před ním není našemu člověku daného a svatého, ani existence jeho samého, ani zámysl a rozhodování jeho rodu, ani žádné tradiční dogma.

Zázrak naší řeči pozůstává v tom, že se v těch neutěšených podmínkách uchovala dodnes. V 18. století budují si ostatní národové novou řeč, řeč moderního člověka a my tehdy sotva žijeme.

Před očima v zamyšlení nám táhnou všichni ti, kteří se nedožili tohoto nynějšího života – všichni Skythové, Gotové, Normané, Langobardové, Irové, baltičtí, Etruskové, Římané, Karthaginci, Phoeničané, Alanové, Hunové, Avaři – všichni, kteří měli kdysi moc a také možnost zbudovat státy neb i velestáty, před nimiž mizí Evropa a pod jejichž patami se třásla půda celého světa. Mohli diktovat světu svou víru, své zákony a hle, řeč jim nenadiktovali; neboť právě svou řečí nebyli schopni vyslovit své přesvědčení. Zahynuli všichni na svou řeč. Neměli aspoň ničeho podobného, co by mohlo konkurovat řečtine, která jedině mohla stvořiti nového člověka bez nutnosti procházení temným středověkem, mohla stvořit byzantského člověka, jenž řečtinou mohl stvořit nový základ pro tradici řeckého ducha. Theodorich neuměl ani číst, ani psát, stejně i Karel Veliký. Marcus Aurelius nejen čte, ale i myslí řecky. Naši obroditelé v praktickém uplatňování svých zásad sahají k tradici řeckého slova, a Tyrš pokouší se symbiosou naší tradice s tradicí Řecka národ probudit a dáti mu nové místo.

Nic než slova to byla, která změnila náš běh života. Slova a nic než slova to byla vždy v dějinách lidstva, která kdysi promluvena na svém místě, ať už s pokorou, či s aplombem, která měla silnější zásah do výkyvů ducha člověčenstva než dunění nejtěžších děl, než jen setrvačnost a odhodlání tisícerých oddaných srdcí. Slova to byla, která změnila rázem logiku dějin, jako na př. ona historická slova při výměně názorů, pronesených v cirkvi mezi Justinianem a Zelenými, jako na příklad slova slabé ženy v královské radě tohoto Justiniana, jako na příklad pouhá slova: „a přece se točí”, jako na příklad u nás pouhé slovo: „neodvolám!” a jako pouhá věrolomnost k danému slovu způsobila u nás husitské války…

Byzancí nemyslí se dnes archeologické blouznění pro vzor našeho nynějšího života, tak třeba jako nelze propagovat lásku ke všemu řeckému jen z důvodu estetického zanícení, nýbrž z důvodu, že zde člověk poprvé vyřkl pojem svobody a šel za tímto cílem přímo – třeba by zůstal nakonec na půli cesty. U všeho, co se vyřkne slovem Byzanc, musíme míti na mysli naše kořeny toho, co dělalo kdysi náš život živoucí, naši kulturu a naše cítění. Pro náš nynější život má to cenu především v tom, že nikdo nemůže žít svůj život, jehož počátky jsou zfalšovány, že celá přítomnost musela by trpět zapřením Byzance a že bychom si zkazili budoucnost, neboť zhrzli bychom svou lásku a svou věrnost.

Náš život jest jiný, než byl kdy dřív, než byl kdy v ideálních poměrech minulých věků, než byl a je na západě neb na východě. Náš zvláštní život je zvláštní, poněvadž naše přímé míření k svobodě jest jen naší cestou jití za svobodou, jest jen naše nynější vroucnost a naše odhodlání k této cestě, které vyplynulo z jiné existence minulosti a z jiného poměru k bližnímu a k sousedům. Nejsme jednoduše individualisté, řídící se veřejným pomalým míněním, které je za rozhodnutí a činění tohoto individua odpovědné – a stejně nejsme kolektivně založení v tom smyslu, aby naše vplývaní do kolektiva dělalo z našich lidí teprve člověka schopného k osobnosti i hodného svobody. Jsme jednoduše jiní, jak založením, vnitřním uzpůsobením a zaměřením, tak také vlivem a odpuzením jak od západu, tak vlivem a opuštěností od východu. Naše povaha je také resultát naší tradice, která nás donutila spoléhat se jen na sebe a na svou vlastní nutnost. Každý sám se vždy přesvědčoval a pochyboval o všem. Naše povaha je zvláštní, neboť je velmi citlivá na újmu všech svobod, ať jsou kdekolivěk. Naše povahy a naše z ní plynoucí činění i cítění, naše myšlení a přesvědčení i naše řeč, jako orgán našeho ducha, tak zvláštního, vyplývá jedině z naší nutnosti a přirozenosti. Jsme-li popudliví, jsme tak z tradice, že si zvykli lidé příliš lehkomyslně nás odbývat aneb nepřičítat ceny našemu přesvědčení, které není přesvědčením, za něž by měl jiný odpovídat, než náš jedinec, neb všichni dohromady, kteří prošli trnitou procedurou pochyb, zkoušek, než se mohli státi jednotlivým společenstevním útvarem. Náš člověk i v celku je vždy sám a jen za sebe ručí a jsou-li takoví všichni, jest pospolitost zde jiného rázu a jiného cíle, než se ukazuje jinde. Máme-li býti vůbec něčím, musíme býti nejdříve svoji, musíme jíti za svou svojskostí a náš systém musí míti charakter poměru, jaká má člověk ke svému člověčenství.

A že něčím býti musíme, že nemůžeme býti lhostejní k naší zvláštní povaze a našemu hledání a nalézání svobody, vyplývá také z hodnoty, která už svou existencí nás nutí býti jinými, býti svými: naše řeč, která jako uchovatel naší zvláštní povahy a jako výraz zvláštního ducha měla sílu, že překonala všechny nástrahy. Že jsme nepodlehli, musíme přičítati věrnosti ke své řeči.

Z toho poznání, které ovšem není pouze vědeckým poznáním, z této odlišné naší cesty vyplynou už samozřejmě všechny jiné důsledky, ať už v naší filosofii života, v umění, v otázkách státních, hospodářských, v politice i ve školení a uzpůsobování naší tělesné i duchové základny.

Náš život byl a bude jiný ve všem, než je jinde a než byl kdy před tím: bude náš tehdy, až poznáme nutnost, že jen svou cestou staneme se svobodnými a že každé doporučování cesty jiného druhu vede nakonec k naší záhubě.

V tomto smyslu není ani tolik rozhodující, co právě jest. Vždy se to může přeměnit a přizpůsobit vnitřní struktuře národa. Ale nejdůležitější ze všeho jest ten fakt, aby jedinec v národě vydržel a byl sobě věrný a neoblomný, neboť on jedině bude rozhodovat, až národ to prohraje, až věřejné mínění ho sklame, nechá na holičkách, až kolektivní vypětí odpadne. Jen jeho přesvědčení bude záchranou celého národa. Proto náš způsob, naše založení, naše spoléhání se jedině na sebe sama je zárukou i pro budoucnost – tak, jak to bylo až dosavad. Proto právě se stal onen zázrak, že naše řeč přetrvala i zkázu národa. Proto tedy musíme si tuto naši vyzkoušenou cestu vážit a nehledět jen do ciziny a podle ní se přizpůsobovat, i když nás k tomu svádí naše láska.

Proto neříkejme nikdy: náš životní program jest Byzanc; bylo by to stejně falešné, jako říkati: náš program jest Tábor nebo: náš program jest Parthenon. Náš program musí býti znakem našeho života: svoboda člověka.

Publikovaná esej bola napísaná v rokoch 1942-1943 v nacistickom tábore Buchenwald a vyšla po vojne ako súčasť knihy esejí O výtvarném umění (Praha, 1948). V texte sa nachádza viacero historických nepresností, text treba čítať ako estetické a duchovné vyznanie autora. Ako sa Filla vyjadril, v Buchenwalde písal, aby nezahynul.