Najdôležitejší český text k Sviečkovej demonštrácii

Základní fakta o předčasném „Velkém pátku“ v Bratislavě, byť nepříliš přesná a spíše podceňující, tj. fakta o veskrze pokojné bratislavské manifestaci katolíků a o její brutální „pacifikaci“ jednotkami Bezpečnosti, byla široce publikována ve sdělovacích prostředcích celého světa, dokonce včetně těch našich (tam ovšem v úpravě opravdu speciální).

Dlouho jsem hovořil s panem Davidem Blowem, korespondentem bristké BBC, který v průbehu manifestace dostal ránu obuškem, byl zadržen, a když ukázal příslušníkům SNB průkaz řádne akreditovaného novináře, dostal další ránu pěstí. Přesto jsem nabyl dojmu, že více než toto nevlídné zacházení na něj zapůsobila skutečnost, že byl jako nedobrovolný host v policejním voze přítomen jeho zásahům vůči účastníkům manifestace. Přirozené lidské, profesionální i sportovní potěšení příslušníků SNB z toho, že se jim podařilo srazit další babičku, pokládal zcela nevhodně za projevy sadismu a domníval se, že upadl do rukou šílenců.

Toto je ovšem jen falešná optika změkčilého západního reportéra. Já bych spíše vytkl, že brutální policejní útok na zástup zpívající státní hymnu a modlící se růženec je projevem úpadku státní moci a její nedůvery v sebe samu. Dav měl být napřed vyprovokován k tomu, aby provolával protistátní hesla, aby po bezpečnostních silách házel kameny. To by ospravedlňovalo řízný zásah – přinejmenším před západním veřejným míňením, zvyklým na násilné demonstrace a namnoze jimi silně znechuceným. Avšak stát, který proti rozžatým svícím a růženci musí nasadit vodní děla i další prostředky, je zřejmě povážlivě nejistý.

A stát, který pokládá za nutné zaútočit proti svým vlastním symbolům – v daném případe proti státní hymně –, jaksi popíra svůj vlastní smysl a deklaruje se jako pouhopouhé násilí. Přinejmenším se tím vzdává výsady, že moc mu byla svěřena Bohem a že křesťané jsou proto povinni respektovat ty jeho požadavky, ktoré neruší jiné Boží nároky.

Proto má pravdu kardinál Tomášek, který v katedrále slavnostně prohlásil, že bratislavská manifestace není věcí politickou, nýbrž svědectvím víry, jaké je zapotřebí vydávat stále znovu a jakým jsou povinni všichni skuteční křesťané. Zakončím tuto část své úvahy téměř andekdotickým, nicméně dobře doloženým příběhem. Před pražskou poutí ku cti blahoslavené Anežky se konala přehlídka nasazených příslušníků StB, při které všichni obdrželi růženec a dvoukorunové nebo pětikorunové mince pro kostelní sbírku. Za tento mimořádny, byť dosti skrovný státní příspěvek děkujeme, v souvislosti s růžencem doufáme, že aspoň v jednom jediném případe nezatížil jen kapsu, ale také srdce obdarovaného.

Otázka nyní zní, jak dál.

Jak dál po katolické petici za základní náboženská práva a svobody, kterou podepsalo víc než půl milionu čs. občanů. Jak dál po bratislavské manifestaci a brutálním útoku vůči ní. Nálada v katolických i nekatolických kruzích, zvláště na Slovensku, je rozhořčená a bojovná. Dokonce přítel Hejdánek, v minulosti k našim možnostem vždy spíše skeptický, píše najednou v [samizdatových, pozn. red.] Lidových novinách o tom, že v Československu existují jen dvě společenské síly, komunisté a katolíci, že další vývoj bude záviset na tom, jak se navzájem porovnají, a že všechny ostatní skupiny mají jen okrajový význam a budou se muset přizpůsobit.

Pokládám to za nepřesné: komunisté mají všechnu moc, ale skutečnou společenskou silou již dávno přestali být, zatímco katolíci jsou snad dnes společenskou silou, nicméně jejich mocenské možnosti jsou prakticky nulové.

Pokládám to i za nespravedlivé: katolíci v Československu se dostatečně poučili ze svých historických chyb a vin (jasně to deklarovali například ve velikonoční ekumenické výzvě českého primase kardinála Tomáška, jehož autorita v katolickém lidu celého Československa je dnes obrovská a neotřesitelná) a nepřejí si být silou, jíž by se kdokoli měl přizpůsobovat nebo podrobovat – a to dokonce ani ve jménu dočasné akční jednoty v boji proti zlu. Chceme být rovným partnerem mezi rovnými partnery a svobodně se spojovat s těmi z nich, o jejichž dobrých úmyslech se přesvědčíme – nic víc, ale také nic míň.

Otázka jak dál nebyla zodpovězena. Současná totalitní moc je v jistém smyslu tragicky bezmocná: ztratila schopnost rozřešit kterýkoli z palčivých problémů ekonomických či ekologických, politických či společenských. Prakticky poslední, co jí v souladu s jejím instinktem moci pro moc zbývá, je efektivita jejích represivních aparátů.

Bývám pokládán spíše za radikála a stoupence krajních řešení. Právě z této pozice však tvrdím a pokládám za nutné vsadit na toto své tvrzení celou svou dobrou pověst: v nejbližších měsících by otevřená konfrontace s mocí znamenala porážku, možná krveprolití a určitě zmaření výsledků mnohaletého úsilí, návrat zpět. Ba co víc: taková konfrontace by nesmírně posílila totalitní moc, nebot by jí konečně umožnila připsat na své konto nesporný úspěch, byť třeba jen vojensko-policejní.

Hodina, kdy se bude třeba postavit čelem, jistě přijde: běda tomu, kdo ji nerozpozná, avšak třikrát běda tomu, kdo by ji chtěl svévolně uspíšit. Zatím se obrňme ctností křesťanské trpělivosti, která nám tak dobře sloužila v minulých letech: je třeba neustále stupňovat tlak na totalitní moc, alespoň fakticky, třeba mimo nespravedlivý zákon a jemu navzdory, rozšiřovat prostor náboženských i občanských svobod, avšak zápas „kdo s koho" ponechat budoucnosti a za žádných okolností se k němu nenechat vyprovokovat.

Bratislavští manifestanti nám v tomto ohledu mohou být příkladem křesťanského postoje i politické prozíravosti. Určitě mohli vzdorovat způsobem, který by vyvolal pouliční bitky. Moudře a katolicky se rozhodli pro pasivní, leč důsledný odpor. Vyhráli tak významnou bitvu. Válka však pokračuje a totalitní moc v ní má všechny možnosti manévrování, avšak pražádnou naději.